Další z těch večerů, když od vchodu, který protentokrát zdobil velký blikající "pomádovský" panel s nápisem "Recitál Michaely Noskové a Tomáše Savky", víte, že nebudete litovat, že jste ve skvělé společnosti. Vždyť publikum opět tvoří ti, bez kterých by to nešlo. Nechybí Tomášova rodinka, včetně neuvěřitelně vitálního dědy, paní profesorka Ághová, Míšina křepčící dcerka Eliška, které pro tento večer dělá chůvu jedna sympaticka blondýnka. (ta se mimochodem jmenuje Markéta a kdysi také byla u rodícího se fanklubu Tomáše, svět je vážně malý :)). Přišla i většina redakce Musical.cz a spousta dalších skalních příznivců vystupujících umělců a divadla vůbec.

Už jen to, že se všechny tyhle tváře včetně samotných zpěváků sejdou na takové scéně, jakou je divadlo Semafor, vytváří jedinečnou atmosféru. Když se k tomu přidá malé hudební těleso, skvělá klavíristka a úžasní zpěváci, vznikne doslova umělecké dílo.
Jenže je tu ještě něco navíc! Bohulibá myšlenka představit veřejnosti talenty, kteří neprávem stojí ve stínu slavnějších kolegů. A to příznačně právě v Semaforu, v divadle, které dalo české kultuře Evu Pilarovou, Waldemara Matušku nebo Karla Gotta. Co na tom, že současná budova divadla funguje až od roku 2005. Odkaz Semaforu v ní přetrvává.
Cenná ovšem není jen ta idea. Ale i to, že to přichází od těchhle dvou! Míša i Tomáš mají v podstatě podobnou historii. Oba pojí Superstar a oba museli tuhle stále se víc devalvující značku podložit dřinou, aby dokázali lidem kvalitu. A oběma se to za téměř deset let kariéry podařilo. Nezůstali jen u jména! A nalejme si čistého vína, přátelé! Jsou mnohem větší jména v našem hudebním rybníčku, která se touhle cestou nevydala.
Samotný recitál byl tedy jednou velkou radostí. Kdo byl na Tomášově listopadovém koncertě, toho volba ani jedinečná interpretace skladeb nemohla překvapit. Dokonce se znovu objevil "malý stepař Bojangles" alias Kristián Pokorný. Jen písničky Waldy Matušky měly trochu jinou váhu, když zazněly právě v Semaforu.
Míša pro mě byla trochu neznámá, slyšel jsem na její konto hodně chvály, ale nikdy jsem neměl tu čest si ji poslechnout. Až ve středu večer. A byla úžasná. Zpívala sice smutné věci, ale s pestrým výrazivem a žánrovým rozptylem, včetně opery na závěr. Ani není divu, že se jim s Tomášem zpívá dobře. Oba mají silný hlas, takže v těch vyšších nadmořských výškách si skvěle rozumí.
O Markétě Procházkové všichni víme, jaké je to číslo. Míšu sice překvapilo, jak dobře ji známe, ale když je půlka obecenstva protřelých divadelních přátel, zas až tak překvapivé to není. Při "It´s oh so quiet" jí bylo zase plné divadlo. Já bych ale vyzdvihnul její Samotářku a Zaplaťte mi pianistu. V tu chvíli se pro mě jako diváka zastavil čas. Markéta těmi písněmi na tu chvíli žila a nám to předávala.
Ale to platilo pro všechny, kdo večer vystupoval. Oni si nešli jen tak zazpívat, ale každou skladbou nám něco posílali a bylo to strašně cítit. Energie z nich přímo sálala. U Míši mě takhle dostala její Evita u Tomáše zase What Kind a Fool Am I? Bylo ohromně znát, jakým vzorem pro něho ten Sammy je!
Jestli ještě nemáte program na 14. zaří, myslím, že by stálo za hřích vypravit do Semaforu. To je totiž termín dalšího Recitálu a podle ochutnávky, kterou obstarala Míša s Madalenou Joao jejich duetem Tell him, bude to zase nářez. Dalším hostem bude Martin Šemík. Kdo ho spatřil v roli Juana Sforzy v Lucrezii, asi ví, že to v jeho případě taktéž bude stát za to! Tak zase příště. ;)
Od Toma se mi What Kind a Fool Am I hrozně moc líbí.
Těšila jsem se na Strenáčika. Neznám ho, ale už by to chtělo nějaké mužské srovnání :-)